S účinností od počátku roku 2007 byl přijat nový
zákoník práce (vyhlášený ve Sbírce zákonů ČR pod č. 262/2006 Sb., v platném
znění, dále také jen ZP), který nahradil již letitý, byť zejména v posledních
letech mnohokrát novelizovaný kodex pracovního práva z roku 1965. Po uplynutí
prvního roku aplikace nového zákoníku práce v praxi bohužel musím konstatovat,
že zákoník práce povětšinou nenaplnil deklarace předkladatelů ani očekávání
veřejnosti a naopak s sebou přinesl celou řadu problémů, které znepříjemňují
život jak zaměstnavatelům, tak i samotným zaměstnancům.
Předmětem tohoto příspěvku není komentář k jednotlivým
problematickým a sporným ustanovením zákoníku práce, kterých je v tomto zákoně
skutečně velké množství a z nichž byla prostřednictvím tzv. technické novely
zákoníku práce
odstraněna pouze menší část. Smyslem příspěvku je úvaha
nad nejdůležitějšími koncepčními problémy zákoníku práce, které jsou z velké
míry zaviněné i způsobem jeho přípravy. Důsledkem toho je i skutečnost, že
zákoník práce byl již několik měsíců po přijetí napaden hned dvěma ústavními
stížnostmi iniciovanými pravicovými poslanci a senátory. Přijetí rozhodnutí
Ústavního soudu ČR o obou stížnostech (jejichž projednávání bylo spojeno),
požadujících zrušení celé řady ustanovení zákoníku práce, se očekávalo do konce
minulého roku, bohužel na něj však stále čekáme. Tento stav zajisté také
nepřispívá k právní jistotě v oblasti pracovněprávních vztahů
.
Rozšíření smluvní volnosti (§ 2
odst. 1 zákoníku práce)
Nejvýznamnější změnou, kterou měl nový zákoník práce
přinést, mělo být nahrazení zásady co není dovoleno, je zakázáno zásadou
běžnou pro celé občanské právo (jehož součástí je i pracovní právo)
, dle které co není zakázáno, je dovoleno. Díky
této změně mělo dojít k výrazné liberalizaci pracovního práva a umožnění větší
smluvní volnosti v rámci pracovněprávních vztahů vůbec, po které se volalo již
od roku 1989. Odchýlení od ustanovení zákoníku práce mělo být umožněno
kolektivní smlouvou, vnitřním předpisem zaměstnavatele nebo i individuální
smlouvou (dohodou) se zaměstnancem, přičemž až na několik výjimek
neměla být kolektivní smlouva, případně vnitřní předpis,
upřednostňována oproti domluvě s konkrétním zaměstnancem.
Bohužel většinová levicová politická reprezentace v
poslanecké sněmovně přistoupila k zakotvení této nové zásady v duchu
liberalizace pracovního práva při zachování dosavadních práv a sociální
ochrany zaměstnanců. Výsledkem těchto protichůdných přístupů je stávající
§ 2 odst. 1 ZP, který vedle
samotného umožnění odchýlení se od jednotlivých ustanovení zákoníku práce
zavádí i velice obsáhlý a nepřehledný okruh případů, kdy odchýlení není
možné.
Ustanovení
§ 2 odst. 1 ZP zní:
Práva nebo povinnosti v pracovněprávních vztazích mohou být upravena
odchylně od tohoto zákona, jestliže to tento zákon výslovně nezakazuje nebo z
povahy jeho ustanovení nevyplývá, že se od něj není možné odchýlit. Odchýlení
není dále možné od úpravy účastníků pracovněprávních vztahů, od ustanovení,
která odkazují na použití občanského zákoníku, a není-li v tomto zákoně dále
stanoveno jinak, v náhradě škody. Odchýlení není také možné od ustanovení
ukládajících povinnost, to však neplatí, jestliže jde o odchýlení ve prospěch
zaměstnance. Odchýlení od ustanovení uvedených v
§ 363 odst. 1,
kterými se zapracovávají předpisy Evropských společenství, není možné, to však
neplatí, jestliže jde o odchýlení ve prospěch zaměstnance. Práva nebo
povinnosti v pracovněprávních vztazích nemohou být upravena odchylně od tohoto
zákona v případech uvedených v
§ 363 odst.
2.
Po přečtení tohoto ustanovení (což je samo o sobě
náročným úkolem) je zřejmé, že i nejeden právník znejistí a položí si otázku,
zda je odchýlení od zákoníku práce vůbec možné. Ústavní stížnost poslanců jde
ještě mnohem dále, když argumentuje, že celé ustanovení je rozporuplné,
nejasné a neurčité a ve svém důsledku neaplikovatelné, rozhodně však
nezakládající deklarovanou smluvní volnost. je nepochybné, že dané ustanovení
je skutečně velmi omezující, přičemž není zřejmé, jaký vzájemný vztah platí
mezi jednotlivými případy zákazu odchylné úpravy. Řada zaměstnavatelů a
zaměstnanců tak z obav před možným postihem ze strany kontrolních orgánů
rezignovala na využití této nejdůležitější změny nového zákoníku práce a
přistupuje k novému zákoníku práce stejným způsobem, jako za předchozí právní
úpravy - tedy raději nesjednává to, co zákoník práce výslovně neumožňuje.
V praxi jsem se dokonce setkal s případem, kdy
zaměstnavatel uvažoval o zrušení poskytování tzv. sick days s náhradou mzdy,
tedy poskytování placeného volna v případě, kdy zaměstnanec nedorazí do práce,
neboť se necítí dobře, avšak nepožádá svého lékaře o vystavení neschopenky.
Důvodem takového postupu bylo, že z nového zákoníku práce vypadla možnost
zvýšit nároky zaměstnanců na pracovní volno, popřípadě náhradu mzdy nad rozsah
stanovený v pracovněprávních předpisech
. Přestože připouštím, že v tomto konkrétním případě se
spíše jednalo o obecnou neznalost práva než o problematiku vymezení možné
odchylné úpravy, najde se řada případů, kdy je možnost odchylné úpravy sporná.
Mimo to jsou některá omezení zcela nesmyslná - dobrým příkladem může být zákaz
odchýlení se od právní úpravy náhrady škody (pokud zákoník práce nestanoví
jinak). Takové odchýlení totiž není možné, ani kdyby to bylo ve prospěch
zaměstnanců. Zaměstnavatel by tedy například porušil zákon, pokud by vyplatil
pozůstalým zaměstnance, který zemřel v důsledku pracovního úrazu, jednorázové
odškodnění vyšší, než připouští
§ 378 ZP
, neboť tento paragraf odchýlení neumožňuje (k této
situaci skutečně došlo, když jeden z našich klientů hodlal vyplatit
několikanásobně vyšší odškodnění podle existující kolektivní smlouvy uzavřené v
roce 2005, kdy bylo možné poskytovat vyšší odškodnění). Přestože v tomto
případě nehrozí zaměstnavateli sankce (pokuta) ze strany inspektorátu práce za
porušení zákoníku práce, neboť skutkové podstaty správních deliktů a přestupků
dle zákona o inspekci práce plně nekorespondují s novým zákoníkem práce (tedy
ne každé porušení zákoníku práce lze postihnout pokutou), v úvahu připadá
postih v oblasti daně z příjmů, kdy rozdíl mezi jednorázovým odškodněním dle
zákoníku práce a skutečně vyplaceným odškodněním nemusí být posouzen jako
daňově uznatelný výdaj zaměstnavatele. Domnívám se, že takové důsledky jsou v
hrubém rozporu s deklarovanou liberalizací pracovního práva a rozšířením
smluvní volnosti.
Aby uživatelé zákoníku práce využili jeho možností, je
dle mého názoru nutné počet výjimek zredukovat - v praxi by postačil zákaz
odchýlení se od kogentních ustanovení zákoníku práce (dle první věty
§ 2 odst. 1 ZP) s obecnou
výjimkou, pokud se nejedná o odchýlení ve prospěch zaměstnance. Toto řešení,
které zvolil například slovenský zákoník práce, má samozřejmě také své
problematické aspekty - i nadále nebude bezprostředně jasné, zda určité
ustanovení má kogentní povahu, respektive zda je odchýlení skutečně ve prospěch
zaměstnance (posouzení obdobného případu u dvou zaměstnanců může skončit zcela
opačně). Dle mého názoru se však jedná o právně čistší řešení než stávající
nesourodý shluk řady omezení. Pro běžné uživatele zákoníku práce by bylo
pochopitelně nejjednodušší, pokud by zákoník práce sám úplným způsobem
vypočítal veškerá ustanovení, od kterých se nelze odchýlit (pokud by tedy
například
§ 363 ZP obsahoval takový
úplný výčet, popřípadě pokud by jednotlivá kogentní ustanovení explicitně
obsahovala zákaz odchýlení se). Uvědomuji si však, že je tato varianta velmi
náročná a vyžadovala by důkladnou analýzu veškerých ustanovení zákoníku práce
(určení kogentních ustanovení by navíc mělo být výsledkem konsensu sociálních
partnerů, jehož dosažení by bylo v praxi také velmi složité).
NahoruVztah k občanskému zákoníku (§ 4 zákoníku
práce)
Další novinkou, kterou zákoník práce přinesl, je vztah
k občanskému zákoníku (zákonu č. 40/1964 Sb., v platném znění, dále také jen
ObčZ) založený na principu delegace. Doposud tento základní
občanskoprávní kodex nebylo možné pro pracovněprávní vztahy vůbec použít -
předchozí zákoník práce obsahoval úplnou úpravu veškerých aspektů vztahů mezi
zaměstnavateli a zaměstnanci.
Nový princip delegace zakotvený v
§ 4 ZP znamená, že konkrétní
ustanovení občanského zákoníku je možno použít pouze tehdy, pokud na ně zákoník
práce výslovně odkazuje (celkem jde o více než 200 paragrafů, na které
se odkazuje na 21 místech zákoníku práce). Neznám jiný stát Evropy, kde by
obdobný princip v současné době platil. Mnohem častějším je naopak princip
subsidiárního použití občanského zákoníku
, tedy obecné použití některého jeho ustanovení v případě,
kdy zákoník práce nemá samostatnou zvláštní úpravu (bez nutnosti výslovného
odkazu).
Princip delegace se může zdát na první pohled pro
laické uživatele zákoníku práce jednodušší - z odkazů v zákoníku práce je ihned
…