Asi každý z Vás udělal podobnou zkušenost. Měli jste
problém a nevěděli jste si rady. Někomu jste se svěřili a okamžitě se Vám
ulevilo. Je dokonce možné, že se Vám dobrá řešení začala objevovat v hlavě už
v průběhu rozhovoru. Právem říká lidová moudrost, že sdílená bolest je
poloviční bolest. V tomto krátkém příspěvku se zamyslíme nad tím, proč tomu tak
je a co z toho vyplývá pro vztahy na pracovišti.
NahoruPralidé a mamuti
Vraťme se na chvíli zpět, až do doby ledové. Řekněme,
že pračlověk Kvedlačka se ztratil v zasněžené tundře. To bylo ovšem velmi
nebezpečné. Sám těžko uloví mamuta, sám se obtížně ochrání před dravci a najde
bezpečné místo, kde by přenocoval. Chudák Kvedlačka se celý třese. Pak se ale
objeví kamarád pračlověk Sluníčko. Kvedlačka se přestane kvedlat. Ví, že je
zachráněn. Uklidní se a začíná mu to lépe myslet. Společně se Sluníčkem pak
najdou svůj kmen. Jsou v bezpečí.
Prapravnuk Kvedlačky jménem Kvedlačka Ohodněmladší k
přežití kamarády tolik nepotřebuje. Brokolici a ovesné vločky snadno koupí v
obchodě. Jeho jeskyně je ústředně vytápěná a zásobená tekoucí vodou. Takový
luxus! Přesto se necítí úplně dobře, když je sám. To platí zvláště za situace,
kdy má nějaký větší problém. S velikou úlevou se při nejbližší vhodné
příležitosti svěří Sluníčkovi Ohodněmladšímu. A pak prožívá podobné pocity jako
jeho zachráněný předek.
NahoruŘeč, její přednosti a nevýhody
Přiřadit určité zvuky určitým věcem, skutečnostem nebo
i abstraktním pojmům, to je skutečně velká vymoženost. Ukažme si to na
příkladu. Řekněme, že paní Rusalkovitá popisuje kamarádce přednosti svého
manžela. Není třeba manžela vytáhnout ze zaměstnání, aby jí předvedla jaký je
milý. Paní Rusalkovitá to popíše výstižnými slovy. Tento skvělý prostředek
komunikace, jakým je lidská řeč, je velká výhoda, o níž se zvířatům ani nesní.
Když o něčem hovoříme, musíme při tom zapojit výlučně lidskou a rozumnější část
svého mozku.
Řekněme, že paní Rusalkovitá je zaplavena radostí nebo
hněvem. To zvířata znají také. Když ale paní Rusalkovitá o svých pocitech
hovoří, zapojuje část mozku, kterou zvířata nemají. Získává tak větší
nadhled, odstup a schopnost se správně rozhodovat.
Jenže věc má jeden háček. Někdy jdou totiž lidé tak
daleko, že zaměňují slova a skutečnost, kterou tato slova reprezentují. I když
dokážeme slovy dokonale popsat třeba židli, nedokážeme se na slovní popis židle
posadit. Co z toho pro nás vyplývá prakticky? Třeba to, abychom brali s
nadhledem slova, která o nás někdo řekne. Nehovoří totiž o nás, ale o své
představě o…