Nač je třeba kreativita, když jsme vyvinuli tolik úsilí
dát všemu jasný řád a hranice? Stále si říkáme, jak je motivační, když máme
jasno v tom, co děláme jak máme postupovat a co za to. Proč tedy stále změny,
vyvolávající nejistotu?
Odpověď je nasnadě - je třeba inovovat. Schopnost
rychlé inovace, kreativního myšlení nám dává základní konkurenční
výhodu. Tím se vysvětluje, proč nás asijská konkurence (vyjma japonské) s
jejich mizivými platy, množstvím pracovníků, neexistujícími odbory, dlouhou
pracovní dobou, úsporami za zdravotní a sociální péči ještě nepřekonala. Zatím
totiž nevymýšlejí, ale kopírují.
Inovace je běh na dlouhou trať - od stanovení cíle přes
vymýšlení způsobu jak daného cíle dosáhnout, rozvíjení tohoto způsobu a
přesvědčování ostatních o jeho výhodách až po jeho přeměnu v konkrétní čin a
konečnou realizaci. Takovéto dlouhodobé záležitosti přinášejí starosti a
vyžadují čas, energii a odhodlání, takže je důležité vědět, proč to všechno
děláme.
Z hlediska jednotlivce je to snadno pochopitelné -
součástí lidské přirozenosti je rozvoj a tvořivost. Neustále se snažíme na sobě
pracovat a zlepšovat svůj život - ze stejného důvodu jsou inovace nutné i u
organizací. Zákazníci chtějí nové, lepší výrobky a služby. Konkurenti se jim je
budou snažit nabídnout. Firmy musí tedy v podstatě inovovat už proto, aby
přežily.
Pokud chce být firma o krok před konkurencí, nestačí
jen reagovat na podněty. Organizace sama musí dát podnět k produktivní změně
(nikoliv ke změně samoúčelné). Chce-li prosperovat, musí inovovat.
Inovace není jen věcí technologie, nových strojů,
důmyslných mechanismů a přístrojů. Týká se všech druhů nových výrobků, služeb a
systémů, procesů a postupů. V podstatě jde o to uspokojit lidi, poskytnout jim
to, co chtějí či potřebují, co jim usnadňuje život. Klíčem k úspěchu jakékoliv
inovace je:
být vnímavý vůči zákazníkovi, ať již stávajícímu či
potenciálnímu, vnějšímu či vnitřnímu;
promyslet a v ideálním případě získat maximum nápadů od kolegů,
podřízených, vlastně kohokoli včetně sebe samotného.
Dále se budeme zabývat druhým bodem
Je nutné zbavit se pomyslných bariér vytvořených ve
vlastní mysli stereotypy a zkušenostmi. Pomůže nám to osvobodit mysl pro
nové pohledy, nebo se otevřít nápadům ostatních. Myšlení ohraničené zkušeností
se projevuje například v tomto cvičení:
Jeden člověk ze skupiny namaluje
jednoduchý obrázek a nikomu jej neukáže. Ostatní se mají ptát tak, aby podle
získaných informací překreslili stejný obrázek na prázdný papír. Vyhrává
nejrychlejší a nejpodobnější obrázek.
Hra probíhá tak, že se lidé
ptají. Například: „Je to velké nebo malé? Je to živé? Je to zvíře? Je to
rostlina? Je to věc? Je to vpravo nebo vlevo?“ Takto se dokáží v rekordním
případě až 38x zeptat, dokud se jedna mysl neosvobodí a nenahradí všechny
uzavřené otázky jednou otevřenou: „Co je na obrázku?“
Je logické, že
se ptáme otázkami, na které odpovídáme jen ano nebo ne, protože tuto hru známe
od mateřské školky a postupujeme podle zkušenosti, místo abychom se zeptali:
„Můžeme se ptát jakkoli? Je okruh otázek nějak omezený?“ Vlastně se často
neptáme vůbec. |
Pak jsme až nepříjemně překvapeni, když se objeví někdo
svěží, nezatížený zkušeností a stále se ptá: „Proč to děláme takto? Jaký to
smysl? Co se s tím děje dál? Kdo to potřebuje? Co se stane, když to zrušíme?
Proč musí být porady v budově a ne přímo v provozu? Proč ne venku?“ Jediná
odpověď, která nás napadne často, je: „Protože se to tak dělá pořád. Je to v
procesech. Protože je to tak zavedené. Asi nemáš co na práci. Dělají to tak
všichni.“ Nebo: „Taky jsem se ze začátku snažil něco měnit, ale nic z toho
nebylo, tak jsem to časem vzdal.“
Je to s Vaší kreativitou a konkurenceschopností opravdu
na pováženou? Poznali jste se? Nevadí, to se stává dříve či později všem. Naše
duševní mapa může pracovat proti nám také tehdy, když se snažíme přizpůsobit
realitu mapě místo naopak. Na druhou stranu zkušenosti se cení, jde jen o to,
aby pracovaly pro nás a ne proti nám.
Je paradoxní, že jedinou konstantou v našem světě je
změna. Svět se neustále mění, převrací, reformuje, transformuje a my s ním
musíme zůstávat v kontaktu, musíme mu nějakým způsobem porozumět. K tomuto
účelu si vytváříme jakousi pomyslnou mapu či síť založenou na vlastních
zkušenostech. Jednoduchý příklad: jakmile zjistíme, že oheň pálí, zaneseme to
do své duševní mapy a už víme, že se ho nemáme dotýkat. Tímto způsobem si
budujeme zásobu skutečností, zkušeností, záznamů o zkušenostech jiných lidí,
zkrátka informací, které pak užíváme a uplatňujeme při řešení různých úkolů,
při utváření si názorů, při rozhodování.
Ale stejně jako každá mapa nebo databáze potřebuje i
naše vnitřní mapa či duševní „výbava“ neustále aktualizovat, aby byla
skutečně užitečná a efektivní, jinak začne selhávat. Je to stejné jako s
automapou - pokud na ní není zakreslen nový most, jedete starou cestou a trvá
to dvakrát tak dlouho. Pokud si do databáze neuložíte změnu adresy, Váš dopis
se k adresátovi nedostane a Vy s ním ztratíte kontakt. Jde tedy o to, aby Vaše
vnímání světa odpovídalo jeho skutečnému vývoji, abyste neztráceli kontakt a
žili v přítomnosti.
Můžeme použít jednoduchý model tvůrčího myšlení.
Nejdříve určíme problém, tedy překážku, kterou je možné překonat. Pozor - někdy
se právě díky kreativitě dají překonat i nepřekonatelné překážky. Důležité je
správně problém formulovat. Čím užší je zadání, tím méně prostoru pro
kreativitu poskytuje. Např. můžeme formulovat zadání takto: „Jak zkrátit dobu
dodání od výrobce ke spotřebiteli?“ Nápady se pak logicky budou týkat především
způsobů dopravy a možná mezi nimi bude kreativní návrh: „Smontujme to až u
zákazníka a nebudou nás zdržovat podmínky pro přepravu nadměrných nákladů.“
Přesto, pokud se někdo správně zeptá, proč to chceme, odpovíme: „To je přece
samozřejmé, protože potřebujeme konkurenční výhodu.“ Výborně, můžeme tedy
poskytnout tvůrčímu myšlení mnohem větší prostor. Formulujeme problém takto:
„Potřebujeme něco, co nás odliší od konkurence.“ Zde je vidět, že správná
formulace zadání znamená půl úspěchu. Pokud k tomu dodáme, že i ten
nejšílenější nápad je vítán a bude posouzen, máme reálnou šanci na zajímavý
projekt.
Dále pokračujeme sběrem nápadů. Můžeme ve firmě
vyhlásit soutěž na řešení určité problematiky a odměnit toho, jehož nápad se
nakonec realizuje. Je možné uspořádat tzv. brainstorming nebo brainwriting.
Všichni řeknou nebo napíší, co je napadne. Upozorníme je, že v této chvíli se
nemusí zabývat proveditelností.…
dostupný obsah