Nepřístupný dokument, nutné přihlášení
Input:

Ochromeni strachem, aneb příliš staří na změnu?

23.3.2011, , Zdroj: Verlag Dashöfer

     „Ve své práci nejsem vůbec spokojená“, řekla mi nedávno jedna moje klientka. „Ale už to tam budu muset nějak vydržet. Ve svém věku lepší práci už sotva seženu.“ „Kolik je Vám let?“ zeptala jsem se. „Čtyřicet pět.“ „A v kolika letech odhadujete, že přestanete pracovat a půjdete do důchodu?“ „No, jak to teď vypadá, asi tak v pětašedesáti.“ „Takže budete pracovat ještě dvacet let. V kolika letech jste nastoupila do svého prvního zaměstnání?“ „Po ukončení vysoké školy, to mi bylo dvacet pět.“ „Kolik let už tedy pracujete?“ „Dvacet . no jo, vždyť já jsem vlastně teprve v polovině!“ „Ano, jste v polovině své profesní dráhy. Jak chcete naložit s tou druhou polovinou? Skutečně chcete půlku svého pracovního života už nějak vydržet či překlepat?“

     Podobný rozhovor není v mé praxi kariérového poradce a kouče ojedinělý. Proč má tolik lidí často už kolem čtyřicítky obavy opustit svoje zaměstnání, které je neuspokojuje? Skutečně by jinou lepší práci nenašli? Ujel jim vlak, nemají znalosti a dovednosti, které se nyní na pracovním trhu vyžadují, a nemohou tak konkurovat mladším? Nechali se zastrašit „kultem mládí“, proklamovaným některými firmami? Jsou opravdu zkostnatělí a konzervativní, nezvládají změny, nedokážou se učit novým věcem? Anebo jsou jen pohodlní a svůj věk používají jako výmluvu, aby doopravdy nic měnit nemuseli?

     Mám kolem sebe mnoho příkladů, kdy se lidé ve středním věku odhodlali ke změně svého pracovního uplatnění, mnohdy i k velmi radikální, a byli úspěšní. Současné výzkumy lidského mozku ukazují, že člověk je stále schopen se měnit, učit, získávat nové dovednosti a návyky. A je toho schopen v každém věku. Nikdy tedy nejsme příliš staří na změnu. Změna je nevyhnutelnou součástí našeho života. I když se nebudeme chtít změnit my sami, zaručeně se změní naše okolí a my na to budeme muset nějak reagovat.

     Věk mezi čtyřicítkou a padesátkou je pro změnu přímo předurčený. Ve středním věku řada lidí začíná bilancovat svůj dosavadní osobní i pracovní život. Mění se jejich priority a hodnoty. Posouvá se těžiště toho, v čem spatřují smysl svého života. Zatímco mladí lidé mají často egocentrické cíle a usilují o dosažení většího výkonu či úspěchu, vyšší pozice, lepšího ohodnocení, lidé ve středním věku začínají hledat něco, co je bude přesahovat. Ptají se sami sebe, jaký význam má vlastně jejich práce, co tady po nich zůstane, jaký odkaz ostatním zanechají, jak na ně jednou budou lidé vzpomínat. Začínají pociťovat hlubší potřebu, aby jejich práce byla smysluplná, aby je vnitřně uspokojovala a naplňovala, aby měla nějaký přínos pro druhé.

     Mnohým se však tyto pocity podaří úspěšně přehlušit. Podvědomě vědí, že je jejich práce zcela neuspokojuje, že s jejich kariérou něco není v pořádku, ale přesvědčí sami sebe, že s tím dokáží žít. Mají pocit, že splnit si svůj vlastní sen