Obchodní společnosti, ale i některé úřady a neziskové
organizace často uvádějí na internetových stránkách kontaktní údaje o svých
zaměstnancích. Návštěvník uvedených může v sekci kontakty najít jména a
příjmení osob, které jsou jak ve vedoucích pozicích společnosti (statutární
orgány), tak v pozicích vedoucích zaměstnanců, od nejvyššího managementu po
oblastní obchodní zástupce. U každé osoby je uvedena firemní e-mailová adresa a
telefonní číslo. Informace u jednotlivé osoby tedy vypadá například takto:
Vedoucí IT oddělení:
Jan Novák
Tel.: 123 456 789
E-mail:
Jan.Novak@nazevfirmy.cz
Uvádění podobných seznamů pracovníků na firemních
stránkách je poměrně rozšířené. Možná se ale dostanete do podobné situace jako
majitel firmy, který se obrátil na naši advokátní kancelář. Jeho zaměstnanec
žádal, aby bylo z firemních internetových stránek odstraněno jeho jméno a
e-mailová adresa, neboť se domníval, že se jedná o jeho osobní údaj, který
zaměstnavatel zveřejnil bez jeho souhlasu, tedy v rozporu se zákonem č.
101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů v platném znění.
Zákon o ochraně osobních údajů rozumí osobním údajem
jakoukoli informaci, jejímž prostřednictvím můžete přímo či nepřímo
identifikovat určitou osobu, třeba na základě jednoho či více prvků
specifických pro jeho fyzickou, fyziologickou, psychickou, ekonomickou,
kulturní nebo sociální identitu. Možná Vás napadne, že pouhé jméno a příjmení
není osobním údajem ve smyslu zákona o ochraně osobních údajů. Uvedením
(zveřejněním) jen jména a příjmení bez dalšího údaje nelze subjekt přesně a
konkrétně určit. Podle názoru Úřadu pro ochranu osobních údajů, uvedeného na
jeho internetových stránkách, je osobním údajem i takový údaj, jehož
prostřednictvím může být konkrétní osoba identifikována například i pouze
ostatními zaměstnanci společnosti.
Provedli jsme právní rozbor a hledali odpověď na dvě
základní otázky. V prvé řadě bylo nutno posoudit, zda se v daném případě jedná
o uvedení takových údajů, na základě kterých je možno identifikovat
konkrétního člověka. Z uvedené definice osobních údajů a ve světle
citovaného názoru Úřadu na ochranu osobních údajů bylo nutno uzavřít, že
uveřejnění informací v daném rozsahu je skutečně nutno považovat za sdělení
osobních údajů.
Druhou otázkou tedy bylo, zda takovým uveřejněním bez
souhlasu subjektu údajů (zaměstnance) nedošlo k porušení zákona na ochranu
osobních údajů. Zákon stanoví požadavek na souhlas subjektu osobních údajů se
zpracováním svých osobních údajů, včetně jejich uveřejnění, v ust. § 5 odst. 2.
Zároveň uvádí výjimky, kdy se souhlas nevyžaduje. Jednou z těchto
výjimek je situace, kdy je zpracování nezbytné pro ochranu práv a právem
chráněných zájmů správce, příjemce nebo jiné dotčené osoby (např.
zaměstnavatele). Takové zpracování osobních údajů však nesmí být v rozporu s
právem subjektu údajů na ochranu jeho soukromého a osobního života. A právě
tuto výjimku lze aplikovat na posuzovaný případ.
Je v zájmu správce, aby mohl informovat (potenciální)
obchodní partnery jednak o osobách, které jsou odpovědné za jednotlivý úsek
činnosti zaměstnavatele (tj. údaje jako jméno a pracovní pozice), jednak o
pracovních kontaktech na tyto osoby (tj. pracovní telefon, pracovní e-mailová
adresa). V žádném případě však takové zveřejnění nesmí zasahovat do
soukromého života zaměstnance. Proto například není možné uvádět osobní
telefonní číslo zaměstnance bez jeho souhlasu.
Podle názoru Úřadu pro ochranu osobních údajů smí
zaměstnavatel sdělovat ty osobní údaje zaměstnance, které se týkají výlučně
jeho pracovních aktivit a zjevně nevypovídají o jeho soukromém životě. Bez
souhlasu zaměstnance proto můžete sdělit jeho jméno a příjmení, akademický
titul, funkční zařazení, kontaktní údaje zaměstnance na jeho pracoviště (číslo
telefonu, faxu, adresu elektronické pošty). V námi posuzovaném případě ale
přetrvávala určitá pochybnost, zda lze zájem zaměstnavatele na uveřejnění
kontaktů na své zaměstnance považovat za…