K 1. 1. 2011 nabývá účinnosti zákon č. 280/2009 Sb.,
daňový řád (dále též DŘ), který byl vydán ve Sbírce zákonů v částce
87/2009 Sb. a nahradí dosavadní procesněprávní předpis pro správu daní, kterým
je zákon č. 337/1992 Sb., zákon o správě daní a poplatků (dále jen
ZSDP). Procesní úprava určená pro správu daně vybírané srážkou je upravena v
hlavě VI. (§ 233 až § 237) s tím, že
aplikace dalších souvisejících ustanovení upravených v daňovém řádu je
nezbytná.
Za účelem provázanosti nového procesněprávního předpisu
s jednotlivými hmotnými daňovými zákony a zajištění terminologického souladu
byly již v roce 2009 provedeny změny v dalších souvisejících cca 120 zákonech s
účinností od 1. 1. 2011 doprovodným zákonem k daňovému řádu (zákon č.
281/2009 Sb.). S cílem zamezit případným interpretačním problémům při vedení
daňového řízení dochází k dalším dílčím úpravám také aktuální novelou
zákona č. 586/1992 Sb., o dani z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, tj.
zákonem č. 346/2010 Sb. (dále též ZDP) . Účelem novely je zajistit optimální
průběh daňového řízení a odstranit možné komplikace při výkladu DŘ a jeho
praktické aplikaci nejen u poplatníků, ale také u správců daně.
K zásadní změnám, které s sebou přináší daňový řád v
oblasti správy daní, patří nový institut vyměření daně z příjmů vybírané
srážkou na základě tvrzení plátce daně ve vyúčtování a poprvé bude tato daň
plátcům daně vyměřena již za zdaňovací období 2010. Tato skutečnost je již
zohledněna v souladu s ust.
§ 264 odst. 1 DŘ
(přechodná ustanovení) v obou tiskopisech Vyúčtování za zdaňovací období 2010
. Za účelem snadnějšího uchopení a zvládnutí této problematiky se proto
seznámíme alespoň se základními právy a povinnostmi, které jsou uloženy plátcům
daně v novém daňovém řádu, mezi které patří i zaměstnavatelé vyplácející příjmy
ze závislé činnosti nebo funkční požitky.
Povinnosti plátce daně spočívající ve včasném a řádném
vybírání daně (zálohy na daň) srážkou jsou podrobně vymezeny v
§ 233 DŘ. Základní konstrukce této
daně je předmětemodstavce 1, podle kterého je plátce daně povinen podle
zákona vybrat nebo srazit daň nebo úhradu na zajištění daně a tuto daň odvést
správci daně ve stanovené výši a lhůtě. Kolik a kdy má plátce daně
povinnost srazit nebo vybrat z příjmů poplatníka přitom stanoví zvláštní daňový
zákon. V tomto ustanovení je pro daň nebo i zálohu na daň vybranou nebo
sraženou z příjmů poplatníka plátcem daně zavedena legislativní zkratka daň
vybíraná srážkou.
Ustanovení
§ 233 DŘ dále ukládá plátci daně povinnost
napravit případnou nesrovnalost při výběru daně vybírané srážkou (pokud ji
nesrazil ve stanovené výši nebo neodvedl ve lhůtě splatnosti). Je zde
stanoveno, že pokud plátce daně nesplní svoji povinnost, musí daň vybíranou
srážkou odvést bezodkladně poté, co zjistil své pochybení. Tzn., že plátce
daně je povinen zjištěný rozdíl, popřípadě celou dlužnou daň (zálohu na daň)
odvést neprodleně bez ohledu na skutečnost, zda je takovou částku oprávněn
ještě dodatečně srazit nebo vybrat z příjmů poplatníka (za těchto okolností
plátce daně ale zaplatí z dodatečně odvedené daně pouze úrok z prodlení, a
nikoliv i daňové penále). Podle toho, kdy chyba nastala (zda v běžném nebo již
v uplynulém zdaňovacím období) a kdy byla chyba zjištěna (zda před nebo až po
uplynutí lhůty pro podání řádného vyúčtování nebo hlášení), je s nápravou
nesrovnalosti pak spojena i povinnost podat dodatečné vyúčtování. Do jaké míry
a jakým způsobem se může plátce daně na poplatníkovi hojit, určuje pak již
zvláštní daňový zákon (např. u zaměstnanců ustanovení
§ 38i a
38d odst. 8 ZDP).
V
§ 233 odst. 3 DŘ je
deklarováno, že plátce daně plní povinnosti, které mu ukládá zákon pod vlastní
majetkovou odpovědností. Je zde stanoveno, že zjistí-li správce daně, že
plátce daně nesplnil svoji povinnost a v důsledku toho není daň vybíraná
srážkou uhrazena, stanoví ji plátci daně k přímé úhradě.
Vybírání daně srážkou u zdroje je zvláštní způsob
zdanění aktuální zejména u daně z příjmů. Při vybírání daně srážkou vystupují
dva daňové subjekty, poplatník (osoba, jejíž příjmy jsou dotčené daňovou
povinností), který má povinnost platit daň ze svých příjmů, a plátce
daně (osoba, která správu této daně zajišťuje a procesně vstupuje mezi
poplatníka a správce daně), který má povinnost srazit daň nebo zálohu ve
stanovené výši z příjmů poplatníka a odvést ve lhůtě splatnosti správci daně.
Daň se sice sráží z příjmů poplatníka, odpovědnost za srážku daně má ale plátce
příjmů a ten ji také odvede svému místně příslušnému finančnímu úřadu.
Prostřednictvím plátce daně se v České republice
zdaňují i příjmy fyzických osob ze závislé činnosti a funkční požitky (příjmy
poplatníků, kteří jsou v
§ 6 odst. 2 ZDP označeni pro daňové
účely za zaměstnance). Je obecně známo, že se v tomto případě jedná o velmi
efektivní výběr daně, který má navíc značný podíl na výnosech daně z příjmů.
Zaměstnavatel, který má povinnosti plátce daně (viz novelizované znění
§ 38c ZDP), sráží z příjmů zaměstnanců
(označených v
§ 38h ZDP pro daňové účely jako
mzda):
ve stanovených případech daň zvláštní sazbou podle
§ 36 ZDP (z tzv. samostatného základu
daně), a jinak,
daň formou zálohy na daň podle
§ 38h a násl. ZDP (kde jde o kombinaci
zálohy na daň, kterou lze po uplynutí zdaňovacího období zúčtovat, a srážky u
zdroje příjmů).
Vyměření daně je součástí daňového řízení, jehož cílem
je správné zjištění a stanovení daně a zabezpečení její úhrady. Podle
§ 134 DŘ se daňové řízení skládá podle
potřeby z několika dílčích okruhů. Jedná se o:
řízení nalézací, kam patří tři typy řízení, a to
vyměřovací řízení vedené právě za účelem zjištění a stanovení daně a které musí
proběhnout vždy (v tomto řízení tvrdí výši daně poplatník v daňovém přiznání a
plátce daně ve vyúčtování a na základě těchto tvrzení je jim daň pak vyměřena);
doměřovací řízení, které je vedené za účelem stanovení změny poslední známé
daně (jež začne běžet tím, že daňový subjekt podá dodatečné přiznání nebo
vyúčtování nebo u něho správce daně provede daňovou kontrolu s nálezem), a dále
řízení o řádném opravném prostředku;
řízení související s placením daně, kam patří podle
okolností posečkání daně, řízení o zajištění daně, řízení vymáhací (exekuční) a
rovněž řízení o řádném opravném prostředku;
samostatně nezávisle na rovině nalézací a platební sem patří i
řízení o mimořádných opravných a dozorčích prostředcích proti
jednotlivým rozhodnutím vydaným v rámci daňového řízení.
S výjimkou řízení vyměřovacího další řízení nejsou
fakultativní, tzn., pokud bude plátcem daně sražena řádně daň a odvedena včas,
bude-li dodržen zákonný postup a splněny zákonem uložené povinnosti, povede se
pouze řízení vyměřovací a řízení doměřovací a ani další řízení neproběhnou.
Daňový řád rozlišuje tvrzení řádné, na základě
kterého dojde k vyměření daně, tvrzení opravné, určené pro časově
omezenou opravu chyb v řádném daňovém tvrzení, a tvrzení dodatečné,
kterým daňový subjekt opravuje svou chybu v řádném daňovém tvrzení, a činí tak
po nabytí právní moci posledního vyměření daně.
Základem pro správné zjištění a stanovení daně podle
§ 1 odst. 3 DŘ je řádné daňové
tvrzení, tj. daňové přiznání, hlášení a vyúčtování podané daňovým subjektem.
Dodatečným daňovým tvrzením je dodatečné daňové přiznání, dodatečné vyúčtování
a následné hlášení. Tvrzením poplatníka u daně z příjmů je přitom daňové
přiznání, kdežto tvrzením plátce daně u daně vybírané srážkou je zejména
hlášení a vyúčtování. Podrobnosti, kdy plátce daně činí tato podání, jsou
upraveny ve zvláštním daňovém zákoně (jedná-li se o řádné vyúčtování) a
podmínky, za kterých se podává dodatečné vyúčtování, jsou stanoveny v daňovém
řádu.
Podle
§ 139 odst. 1 DŘ lze
daň vyměřit na základě daňového přiznání nebo vyúčtování anebo z moci
úřední (hlášení má pouze charakter informace). Daňové řízení u plátce daně
bude tedy zahájeno na základě podaného řádného vyúčtování, čímž plátce daně
plní své břemeno tvrzení, a nebude-li příp. vyúčtování podáno, na základě úkonu
správce daně (povinnost podat vyúčtování plátci daně správce daně připomene
výzvou podle
§ 145 DŘ). Podle výsledků vyměřovacího
řízení správce daně vyměří daň (tj. rozhodne o výši daně), předepíše do
své evidence a vyměřením daně se rozumí i stanovení daně k přímé úhradě.
Správa daně vybírané srážkou je v DŘ postavena na
principu, že plátce daně nese břemeno tvrzení ohledně své daňové povinnosti
a spolupracuje při stanovení své daňové povinnosti se správcem daně zejména
tím, že ve vyúčtování tvrdí výši daně, kterou měl správně srazit nebo vybrat z
příjmů poplatníků za dané zdaňovací období a kterou byl také povinen uhradit.
Správce daně podrobí tvrzení plátce daně ve vyúčtování revizi, jejímž výsledkem
je podle § 235 DŘ:
akceptace tvrzené částky a deklaratorní stanovení daně.
Neodchyluje-li se totiž skutečná daňová povinnost daná zákonem od daně tvrzené
plátcem daně ve vyúčtování, správce daně nemusí plátci výsledek vyměření
oznamovat, v takovém případě není třeba vydávat platební výměr a správce daně
jen tvrzení plátce daně ve vyúčtování potvrdí (úředním razítkem a podpisem) a
založí ve spise. Takto potvrzené vyúčtování je pak považováno za rozhodnutí o
stanovení daně.
změna spočívající ve změně tvrzené částky a, je-li daň
zvyšována, stanovení daně plátci daně k přímé úhradě tak, aby výsledná
daň odpovídala daňové povinnosti dané zákonem (tj. dospěje-li správce daně ke
zjištění, že částky tvrzené ve vyúčtování neodpovídají daňové povinnosti dané
zákonem). V tomto případě vydá správce daně platební výměr, ve kterém uvede
rozdíl mezi oběma částkami (ten může být kladný i záporný) a proti tomuto
rozhodnutí je případné odvolání.
Dojde-li jen ke zjištění nesprávností nebo rozdílů,
jejichž odstraněním se nemění výše odvedené daně, správce daně o tom jen
vyrozumí plátce daně ověřenou kopií potvrzeného vyúčtování s vyznačením
oprav.
Doposud byla daň nebo záloha na daň vybíraná srážkou
plátci daně podle
§ 69 ZSDP předepisována k přímému placení
pouze ve výši dlužné částky, daň nebyla vyměřována, nestanovovala se poslední
známá daňová povinnost plátci, nebylo možné podat opravné ani dodatečné
vyúčtování, opravy na dani či zálohách provedené za uplynulá zdaňovací období
se uváděly do vyúčtování, které plátce daně předkládal po skončení běžného roku
s tím, že je vyznačil na příslušných přílohách. Správce daně údaje ve
vyúčtování pouze přezkoušel (porovnáním s údaji ve vlastní evidenci), a pokud
daňové částky nebyly sraženy nebo vybrány ve stanovené výši, předepsal je
plátci daně k přímému placení, ale jen ve výši dlužné částky, nikoli ve výši
celkové odvodové povinnosti, jako tomu bude nově.
Podle §
135 DŘ je řádné daňové tvrzení povinen podat daňový subjekt,
pokud mu to zvláštní daňový zákon ukládá, nebo je-li k tomu správcem daně
vyzván. V ustanovení § 234 odst.
1 DŔ je stanoveno, že plátce daně je o svém postupu při vybírání
daně srážkou povinen podat správci daně hlášení a vyúčtování, pokud tak
stanoví zvláštní daňový zákon. U daně z příjmů byla doposud povinnost podat
vyúčtování uložena plátcům daně v
§ 69 ZSDP, počínaje rokem 2011 ji ale
musíme hledat v zákoně o daních z příjmů. Konkrétní povinnost podat
daňové vyúčtování je proto upraveno:
v §
38d odst. 10 ZDP, kde je stanoveno, že plátce daně je povinen
předkládat vyúčtování daně vybírané srážkou zvláštní sazbou (z příjmů fyzických
nebo právnických osob). Kromě zmíněného vyúčtování má ale plátce daně podle
novelizovaného
§ 38d odst. 3 ZDP
povinnost podávat v průběhu zdaňovacího období správci daně počínaje rokem 2011
nově současně s úhradou daně nově i hlášení o dani sražené zvláštní sazbou z
příjmů daňových nerezidentů (s výjimkou příjmů zdaněných podle
§ 6 odst. 4 ZDP).
v §
38j odst. 4 ZDP je novelou plátci daně uložena povinnost podávat
Vyúčtování daně z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních
požitků vybírané srážkou formou záloh na daň (pro které je zde zavedena
legislativní zkratka Vyúčtování daně z příjmů ze závislé činnosti), plátci
daně ale nebudou podávat, jak se původně předpokládalo, v průběhu zdaňovacího
období i měsíční hlášení o výběru záloh na daň z příjmů zaměstnanců.
Obsah vyúčtování je vymezen v
§ 234 odst. 2 DŘ tak, že
se jedná o sumu údajů z podaných hlášení za dané zdaňovací období (je-li
povinnost je podávat), jakož i o údaje o sražené a odvedené dani vybírané
srážkou za dané zdaňovací období, která nebyla předmětem hlášení. Vyúčtování je
tedy tvrzením plátce daně o splnění povinností, které jsou mu uloženy zákonem,
tj. u závislé činnosti o dani nebo zálohách na daň, které měly být za dané
zdaňovací období z příjmů zaměstnanců sraženy, o daňových bonusech, které byly
vyplaceny, a to včetně případných oprav týkajících se běžného zdaňovacího
období. Opravy za uplynulé roky 2007 až 2009 jsou ve vyúčtováních uvedeny již
odděleně a daň vyúčtovanou za rok 2010 neovlivní.
Ustanovení § 234 odst. 2 DŘ dále stanoví, že
plátce daně do vyúčtování nezahrne údaje za období, za která mu správce daně
daň vybíranou srážkou již stanovil rozhodnutím k přímé úhradě, a pouze tato
rozhodnutí ve vyúčtování uvede. Ve vyúčtováních za rok 2010 proto
vyúčtovaná částka (která slouží pro vyměření daně) již neobsahuje částky daně
předepsané plátci daně k přímé úhradě platebními výměry vydanými správcem daně
v průběhu roku 2010. U takto vydaných platebních výměrů plátce daně v souladu s
DŘ uvede do vyúčtování číslo jednací tohoto rozhodnutí, ale pro snadnější
výpočet vyúčtované částky se doporučuje do vyúčtování uvést i daň stanovenou
správcem daně k přímé úhradě jako nepovinný údaj.
Podle §
137 odst. 2 DŘ se vyúčtování podává do 4 měsíců po uplynutí
kalendářního roku. Tato lhůta se použije jen pro podání vyúčtování daně z
příjmů vybírané srážkou zvláštní sazbou a pro podání vyúčtování daně z příjmů
ze závislé činnosti jsou stanoveny jiné lhůty novelou v ust.
§ 38j ZDP. Pokud je s vyúčtováním spojena
i povinnost odvést daň, je tato splatná v poslední den lhůty stanovené pro
podání vyúčtování. Podle
§ 36 odst. 4 DŘ je správce daně
oprávněn na žádost daňového subjektu nebo i z vlastního podnětu
prodloužit lhůtu pro podání daňového tvrzení (i vyúčtování) až o 3
měsíce.
Tato možnost je ale novelou ZDP u obou vyúčtování v
§ 38d a
§ 38j ZDP zablokovaná.
Zanikne-li plátci daně jeho povinnost vybírat
daň srážkou před uplynutím kalendářního roku, je povinen podle § 234 odst. 3 DŘ podat vyúčtování za
jeho uplynulou část do konce měsíce následujícího po měsíci, v němž byl
naposledy povinen odvést daň vybíranou srážkou. Půjde o případy, kdy daňový
subjekt přestane být plátcem daně, a nikoliv o situace, že se bude jednat o
plátce daně, který bude provádět zúčtování mezd ve zdaňovacím období
nepravidelně.
Podle §
138 DŘ před uplynutím lhůty k podání daňového přiznání nebo
vyúčtování může daňový subjekt nahradit daňové přiznání nebo vyúčtování, které
již podal, opravným daňovým přiznáním nebo vyúčtováním. V řízení se dále
postupuje podle tohoto opravného daňového přiznání nebo vyúčtování a k
předchozímu podání se nepřihlíží. Tzn. že takto může plátce daně nahradit nejen
řádné vyúčtování, ale i dodatečné vyúčtování nebo již podané opravné
vyúčtování, a to i opakovaně, pokud ještě neuplynula lhůta pro jeho podání.
Podle § 142 DŘ může plátce
daně do uplynutí lhůty pro podání vyúčtování k již podanému hlášení podat
následné hlášení, tj. pokud zvláštní daňový zákon stanoví plátci daně
povinnost je podávat.
Pro případy, kdy není daň vyměřena správně, je postup
plátce daně upraven v § 141 DŘ
a v těchto případech se jedná již o řízení doměřovací (které začíná
nejen daňovou kontrolou, ale i např. tím, že plátce daně podá dodatečné
vyúčtování).
Podle §
141 odst. 1 DŘ zjistí-li plátce daně, že daň má být vyšší
než poslední známá daň, je povinen podat do konce měsíce následujícího
po měsíci, ve kterém to zjistil, dodatečné vyúčtování a ve stejné lhůtě
rozdílnou částku uhradit. Tato povinnost trvá, pokud běží lhůta pro stanovení
daně. Daň dodatečně tvrzená plátcem daně je splatná v náhradní lhůtě
splatnosti, která je shodná s lhůtou pro podání dodatečného vyúčtování (tj.
úrok z prodlení se počítá od původního data splatnosti, s podáním dodatečného
vyúčtování se neváže penále podle
§ 251 odst. 4 DŘ).
Poslední známou daní se rozumí výsledná daň, jak byla správcem daně
dosud pravomocně stanovena v dosavadním průběhu daňového řízení o této dani,
tj. ve všech případných předchozích dílčích řízeních nalézacího řízení ve
smyslu
§ 134 odst. 3 písm. a) DŘ.
Podle §
141 odst. 2 DŘ je plátce daně oprávněn ve výše uvedené
lhůtě podat dodatečné vyúčtování i na daň nižší, než je poslední známá
daň, jestliže vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které nasvědčují tomu,
že daň byla stanovena v nesprávné výši.
Podle §
141 odst. 4 DŘ je plátce daně oprávněn ve stejné lhůtě
podat i dodatečné vyúčtování, kterým se nemění poslední známá daň, ale pouze
údaje daňovým subjektem dříve tvrzené.
Daňový řád tedy rozlišuje mezi dodatečným vyúčtováním
směrem nahoru (na daň vyšší) a dodatečným vyúčtování směrem dolů (na daň
nižší). Zásadní rozdíl je v tom, že v případě dodatečného vyúčtování směrem
nahoru stanoví plátci daně povinnost toto vyúčtování podat vždy (bez
dalších podmínek a po celý běh lhůty pro stanovení daně). V případě dodatečného
vyúčtování směrem dolů ale jeho podání pouze umožňuje, a to za podmínek
stanovených tímto zákonem nebo zvláštním daňovým zákonem (podle nového znění
§ 38i odst. 6 ZDP např.
jen pokud zaměstnavatel neoprávněně sraženou částku zaměstnanci vrátil).
V dodatečném vyúčtování uvede plátce daně rozdíl
oproti poslední známé dani a den jejího zjištění, jakož i důvody pro jeho
podání, je-li daň směňována nebo mění-li se jen údaje tvrzené. Dodatečné
vyúčtování není přípustné v případech vymezených v §
141 odst. 6 DŘ, např. k dani, která je předmětem probíhající
daňové kontroly, popřípadě je-li předmětem výzvy podle
§ 87 odst. 2 DŘ, která byla
oznámena daňovému subjektu (neumožní-li např. daňový subjekt správci daně
zahájit…