Náhrada zvýšených stravovacích výdajů (dále jen
stravné, příp. zahraniční stravné) přísluší zaměstnanci v případě, že na
základě rozhodnutí zaměstnavatele uskuteční pracovní cestu, tj. ve smyslu
ustanovení
§ 42,
§ 156 odst. 2 zákoníku
práce cestu za účelem výkonu práce, jejíž druh má sjednán v pracovní smlouvě, a
to při cestě:
mimo místo výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě,
mimo místo pravidelného pracoviště sjednané v pracovní smlouvě,
příp. zjištěné podle
§ 34 odst. 2 zákoníku práce,
v souvislosti s mimořádným výkonem práce mimo rozvrh
směn,
související s jeho přeložením podle
§ 43 zákoníku práce,
k výkonu práce v zahraničí (§
172 a
§ 181 zákoníku práce),
k výkonu práce do místa bydliště zaměstnance, je-li toto
bydliště odlišné od místa výkonu práce anebo pravidelného pracoviště, a po dobu
výkonu práce v bydlišti,
příp. při jiných cestách, bylo-li to sjednáno nejpozději při
přijetí do zaměstnání (§ 177,
§ 178 a
§ 165 zákoníku práce).
Na stravné má zaměstnanec při dodržení podmínek
stanovených v zákoníku práce zákonný nárok. Tento nárok na poskytnutí
stravného ztrácí zaměstnanec v případě, že ani do tří let po ukončení
příslušné cesty (viz
§ 329 a další zákoníku práce a
§ 101 občanského zákoníku) nepředloží zaměstnavateli
písemné doklady nebo jiné skutečnosti zakládající právo na cestovní náhrady, a
to přestože měl podle
§ 183 odst. 3 zákoníku práce provést
vyúčtování cestovních náhrad do deseti pracovních dnů po dni ukončení pracovní
cesty anebo v jiné, se zaměstnavatelem dohodnuté lhůtě. Na rozdíl od jiných
cestovních náhrad neprokazuje zaměstnanec nárok na stravné ani jeho výši žádným
dokladem o uskutečnění výdajů na zakoupení jídla.
Stravné nelze zaměňovat ani nahrazovat příspěvkem na závodní
stravování ani jiným způsobem.
Stravné se stanoví vždy za každou pracovní cestu
samostatně, a to i v případech několika pracovních cest uskutečněných v
tomtéž kalendářním dni. Při několikadenní pracovní cestě se stravné stanoví
za každý kalendářní den zvlášť. Výjimkou z této základní zásady jsou
pracovní cesty spadající do dvou kalendářních dnů (dvoudenní pracovní
cesty), tj. pracovní cesty, které trvají přes jednu půlnoc. V případě
takovýchto pracovních cest se podle
§ 163 odst. 4 zákoníku práce upustí od
odděleného posuzování doby trvání pracovní cesty v kalendářním dni, je-li to
pro zaměstnance výhodnější. To znamená, že v tomto případě musí být provedeno
dvojí stanovení výše stravného, a to:
součet stravného stanoveného samostatně za každý kalendářní
den,
stravné za celkovou dobu trvání této dvoudenní pracovní
cesty.
Vyšší z obou částek je pak stravné, které zaměstnanci podle
uvedeného ustanovení přísluší.
Výše stravného se stanoví podle doby trvání
pracovní cesty ze sazeb, které určí anebo dohodne se zaměstnancem zaměstnavatel
nejpozději před nástupem zaměstnance na pracovní cestu podle
§ 163 zákoníku práce (ve státní a
příspěvkové sféře podle
§ 176 zákoníku práce), přičemž nejmenší
částky stravného pro zaměstnance v podnikatelské sféře a možné rozpětí
stravného pro zaměstnance ve státní a příspěvkové sféře byly pro rok 2010
stanoveny vyhláškou MPSV č. 462/2009 Sb. takto:
Doba trvání pracovní cesty | Podnikatelská sféra | Státní a
příspěvková sféra |
5 - 12 hod. | min. 61 Kč | 61 - 73 Kč |
nad 12 - do 18
hod. | min. 93 Kč | 93 - 112 Kč |
nad 18 hod. | min. 146 Kč | 146 - 174 Kč |
Zaměstnavatel ve státní a příspěvkové sféře tak
může zaměstnanci poskytnout stravné ve výši stanovené z rozpětí uvedeného pro
příslušný rozsah doby trvání pracovní cesty. Vyšší stravné poskytnout
zaměstnanci nemůže. Pokud zaměstnavatel nejpozději před pracovní cestou
zaměstnance výši stravného nestanoví anebo nesjedná, přísluší podle
§ 176 odst. 3 zákoníku práce zaměstnanci
stravné ve výši dolní sazby příslušného rozpětí.
Zaměstnavatel v podnikatelské sféře může
zaměstnanci poskytovat stravné v neomezené výši (žádný horní limit
stravného není pro podnikatelskou sféru stanoven), nejméně však ve výši uvedené
v
§ 163 odst. 1 zákoníku práce, příp. platné
vyhlášce MPSV (pro rok 2010
§ 2 vyhl.
č. 462/2009 Sb. - viz tabulka). Jestliže však zaměstnavatel poskytne
zaměstnanci stravné vyšší, než je horní sazba příslušného rozpětí platného pro
zaměstnance zaměstnavatele ve státní a příspěvkové sféře, je podle
§ 6 odst. 7 písm. a) ZDP rozdíl
proti horní sazbě příslušného rozpětí částkou, která je u zaměstnance
předmětem daně z příjmů ze závislé činnosti a součástí vyměřovacího základu pro
pojistné na všeobecné zdravotní pojištění a vyměřovacího základu pro
pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku
zaměstnanosti.
Výši stravného sjedná anebo určí zaměstnavatel
nejpozději před vysláním příslušného zaměstnance na pracovní cestu,
nejlépe pro všechny zaměstnance společně ve vnitřním předpisu.
Ani ve vnitřním předpisu však nemusí být stanoveny pro všechny pracovní cesty a
pro všechny zaměstnance stejné podmínky. Mohou být jiné pro různé typy
pracovních cest, pro různé skupiny zaměstnanců apod. Nesmí však být přitom
porušeno ustanovení
§ 16 zákoníku práce o zákazu
diskriminace.
Jestliže byl zaměstnanec na pracovní cestě kratší
než 5 hodin a nemohl se z toho důvodu stravovat obvyklým způsobem, tzn.,
je-li tato cesta uskutečněna v době, kdy je např. vydáván oběd v závodní
jídelně, restauraci, kde se zaměstnanec obvykle stravuje apod., může mu
zaměstnavatel podle ustanovení
§ 176 odst. 2 zákoníku práce poskytnout na
základě svého rozhodnutí stravné do výše horní hranice rozpětí stravného
platného pro pracovní cestu trvající 5 až 12 hodin, tj. v roce 2010 podle
§ 3
vyhlášky č. 462/2009 Sb. až 73 Kč. Obdobně může (viz
§ 156 odst. 3 zákoníku práce) postupovat i
zaměstnavatel v podnikatelské sféře. Přestože ze strany zaměstnavatele jde v
tomto případě o dobrovolné plnění, lze příslušnou částku vyplacenou takto
zaměstnanci uplatnit jako daňově uznatelný náklad zaměstnavatele a uvedená
částka není předmětem daně z příjmů ze závislé činnosti zaměstnance.
Příklad č. 1
Dvě pracovní cesty v jednom dni
Zaměstnanec odjel z místa svého pravidelného pracoviště v
6.00 hod. vykonat práci do jiného místa a zpět se vrátil ve 11.10 hod. Tentýž
den odjel z pravidelného pracoviště ještě ve 12.40 hod. a po vykonání práce v
jiném místě se zpět na pravidelné pracoviště vrátil v 18.20 hod. Na jaké
stravné má nárok?
Zaměstnanec vykonal v jednom kalendářním dni dvě samostatné
pracovní cesty. Za první pracovní cestu trvající 5 hod. a 10 min. mu
přísluší stravné ve výši nejméně 61 Kč a za druhou pracovní cestu trvající 5
hod. 40 min. stravné opět ve výši nejméně 61 Kč. Sčítat doby trvání
jednotlivých tuzemských pracovních cest je nesprávné.
I v případě, že by zaměstnanec v průběhu kalendářního dne
uskutečnil 3 pracovní cesty, z nichž každá by trvala nejméně 5 hodin,
příslušelo by mu za každou takovouto pracovní cestu stravné ve
výši nejméně 61 Kč.
Příklad č. 2
Dvoudenní pracovní cesta
Zaměstnanec nastoupil na pracovní cestu v 7.00 hod. a
ukončil ji druhý den v 16.00 hod. Přísluší mu stravné za každý den této
pracovní cesty samostatně, anebo za celkovou dobu trvání této
cesty?
V případě pracovní cesty spadající do dvou kalendářních dnů
přísluší podle
§ 163 odst. 4 zákoníku práce zaměstnanci
stravné, které je pro něho výhodnější, a to buď stravné počítané za každý den
této cesty samostatně, anebo stravné počítané za dobu trvání této cesty celkem.
V uvedeném případě je pro zaměstnance výhodnější způsob stanovení stravného za
každý den samostatně, protože mu tak např. při použití minimálních částek
stravného přísluší 93 Kč za první den a 93 Kč za druhý den, tj. celkem nejméně
186 Kč, kdežto při stanovení stravného za celkovou dobu trvání této cesty (17
hod. + 16 hod. = 33 hod.), tj. za více než 18 hod., by stravné činilo jen 146
Kč.
Příklad č. 3
Řidič a bezpečnostní přestávka
Řidič uskutečnil jízdu na trase Liberec - Pardubice, kde ve
23.00 hod. vyložil náklad. Poté udělal bezpečnostní přestávku a ráno jel zpět
do Liberce, kde nakládal zboží v další firmě. Je doba trvání bezpečnostní
přestávky součástí pracovní cesty a vyúčtování stravného?
Pro určení výše stravného je rozhodující doba trvání pracovní
cesty v kalendářním dni, případně celková doba trvání dvoudenní pracovní cesty.
Pro určení výše stravného tedy není rozhodující, kolik hodin zaměstnanec
vykonával práci a kolik hodin na pracovní cestě odpočíval.
Stravné nepřísluší zaměstnanci po dobu návštěvy
člena rodiny a po dobu dohodnutého přerušení pracovní cesty z důvodu na straně
zaměstnance. V těchto případech končí podle
§ 163 odst. 5 zákoníku práce nárok na
stravné ukončením výkonu práce (před návštěvou rodiny nebo dohodnutým
přerušením pracovní cesty) a začíná skutečným začátkem výkonu práce po návštěvě
rodiny anebo přerušení pracovní cesty.
V případě, kdy je zaměstnanec vyslán na pracovní
cestu do místa svého bydliště, které je odlišné od místa jeho výkonu práce
nebo pravidelného pracoviště, přísluší mu podle
§ 163 odst. 6 zákoníku práce stravné za
dobu cesty do místa bydliště, za dobu výkonu práce v bydlišti a za dobu cesty
zpět. Stravné mu tedy nepřísluší po dobu, po kterou v tomto místě nevykonává
určenou práci. Podmínkou pro poskytnutí stravného je, že zaměstnavatel skutečně
vyslal zaměstnance vykonat práci do jeho bydliště a toto bydliště není
sjednaným místem výkonu práce ani pravidelným pracovištěm zaměstnance. Při
vyúčtování cestovních náhrad tak zaměstnanec musí uvést nejen dobu trvání cesty
do místa bydliště a z místa bydliště zpět, ale také dobu výkonu práce v místě
bydliště.
Příklad č. 4
Výkon práce doma mimo pracovní dobu
Jsem zaměstnána jako účetní. Pravidelně každý měsíc mi
zaměstnavatel nařizuje, abych přišla jednu sobotu a neděli na své pracoviště
udělat měsíční účetní závěrku, anebo mi nařídí, abych některé práce provedla
doma. Dobu, kterou takto odpracuji nad rámec týdenní pracovní doby, mi
zaměstnavatel umožňuje čerpat formou náhradního volna. Slyšela jsem, že i
přesto mám nárok na nějaké náhrady. Pokud je to pravda, jaké to jsou náhrady a
jak se vypočítává jejich výše?
Informace, kterou jste získala, je pravdivá. Skutečně
zaměstnanci v případě, že vykonává z rozhodnutí zaměstnavatele práci mimo svou
běžnou, rozvrhem směn stanovenou, pracovní dobu, přísluší podle
§ 152 písm. c) zákoníku práce
veškeré druhy cestovních náhrad a podle
§ 163 odst. 6 zákoníku práce při nařízeném
výkonu práce v místě bydliště stravné.
Podle
§ 152 písm. c) zákoníku práce
přísluší zaměstnanci náhrada výdajů, které mu vzniknou při cestě v souvislosti
s mimořádným výkonem práce mimo rozvrh směn zaměstnance, přičemž tento výkon
práce je prováděn v místě výkonu práce sjednaném se zaměstnancem v pracovní
smlouvě anebo v místě, které je pro účely cestovních náhrad jeho pravidelným
pracovištěm. Na rozdíl od cesty zaměstnance na jeho pravidelné pracoviště k
výkonu práce v rámci rozvrhu směn (stanovené pracovní doby), která není cestou,
při níž by mu byly poskytovány cestovní náhrady, je doba uvedené cesty a doba
výkonu práce dobou, za kterou podle uvedeného ustanovení zaměstnanci přísluší
stravné.
Jestliže má tedy zaměstnanec podle
§ 81 zákoníku práce stanovenu pracovní
dobu např. v pondělí až pátek od 7.00 do 15.30 hod. a zaměstnavatel ho vyzve,
aby se dostavil v sobotu či neděli na své pracoviště, přísluší zaměstnanci
cestovní náhrady od okamžiku, kdy na tuto cestu nastoupil např. ze svého
bydliště až do návratu po výkonu práce do svého bydliště. Zaměstnanci pak
přísluší náhrada jízdních výdajů z bydliště na pravidelné pracoviště a zpět,
náhrada případných výdajů za ubytování, náhrada nutných vedlejších výdajů a
také stravné za celou uvedenou dobu, a to za podmínek a ve výši uvedené v
ustanoveních
§ 156 až § 164, resp.
§ 173 až § 176 zákoníku práce.
Pokud by zaměstnavatel podle
§ 84 zákoníku práce stanovil anebo se
zaměstnancem dohodl jiný rozvrh pracovní doby tak, že by jeho pracovní doba
připadla také na uvedenou sobotu a neděli, pak by zaměstnanci nárok na cestovní
náhrady v uvedeném případě nevznikl, protože zaměstnanec by jel na své
pracoviště vykonávat práci v rámci jemu stanoveného rozvrhu směn.
Pokud zaměstnavatel nařídí zaměstnanci, aby příslušnou práci
provedl v místě bydliště, a bydliště zaměstnance je jinde než v místě výkonu
práce anebo pravidelného pracoviště, pak zaměstnanci podle
§ 163 odst. 6 zákoníku práce přísluší
stravné, a to za dobu jeho cesty do místa bydliště, dobu výkonu práce v
bydlišti a dobu cesty zpět na pravidelné pracoviště. Výše stravného se stanoví
tak, jak je uvedeno v
§ 163 zákoníku práce. Z toho je zřejmé, že při uplatňování
svého nároku na stravné musí zaměstnanec uvést příslušné časové údaje o době
trvání cesty a době výkonu práce v bydlišti.
Protože zahraniční pracovní cesta obvykle začíná v ČR,
má také zpravidla tuzemskou a zahraniční část. Vzhledem k tomu podle
§ 166 odst. 1 zákoníku práce přísluší
zaměstnanci také stravné za dobu trvání tuzemské části zahraniční pracovní
cesty. Při stanovení jeho výše se postupuje zcela podle výše uvedených zásad,
přičemž podle
§ 170 odst. 4 zákoníku práce se k době
trvání tuzemské části pracovní cesty v kalendářním dni připočítává doba trvání
příslušné zahraniční pracovní cesty, je-li tato v daném kalendářním dni kratší
než 1 hodinu.
U zahraničních pracovních cest uskutečněných ve dvou
kalendářních dnech se při stanovení výše stravného (tuzemského) postupuje tak,
jak je uvedeno v
§ 163 odst. 4 zákoníku práce, tzn., je-li
to pro zaměstnance výhodnější, upustí se od odděleného posuzování doby trvání
tuzemských částí pracovní cesty za každý z obou kalendářních dnů trvání
zahraniční pracovní cesty. V zásadě tedy platí, že za tuzemskou část zahraniční
pracovní cesty přísluší zaměstnanci stravné jako při tuzemské pracovní
cestě, přičemž doby před výjezdem z ČR a po návratu do ČR v tomtéž
kalendářním dni se sčítají.
Příklad č. 5
Tuzemské i zahraniční stravné
Zaměstnanec byl vyslán na jednodenní pracovní cestu na
Slovensko. Na území ČR strávil i se zpáteční cestou 5,5 hod. a na území SR 5
hod. Má tento zaměstnanec nárok na obojí stravné?
Zpravidla každá pracovní cesta do zahraničí má tuzemskou i
zahraniční část. Podle ustanovení
§ 166 odst. 1 zákoníku práce přísluší při
zahraniční pracovní cestě zaměstnanci nejen zahraniční stravné, ale také
stravné za dobu trvání pracovní cesty v ČR, a to tak, jak je uvedeno v
§ 163 zákoníku práce.
Zaměstnanci tedy v uvedeném případě přísluší za dobu trvání
pracovní cesty na území ČR v kalendářním dni stravné ve výši uvedené ve
vnitřním předpisu zaměstnavatele pro dobu trvání 5 až 12 hod., nejméně však 61
Kč a za dobu trvání zahraniční části pracovní cesty zahraniční stravné podle
§ 170 zákoníku práce ve výši 1/4 základní
sazby zahraničního stravného platné pro SR uvedené ve vyhlášce MF č. 459/2009
Sb. (případně upravené podle
§ 170 odst. 2 ZP), tj.
1/4 z 30 EUR = 7,50 EUR.
Jestliže bylo zaměstnanci v průběhu tuzemské pracovní
cesty poskytnuto bezplatně jídlo, je podle
§ 163 odst. 2 zákoníku práce zaměstnavatel
oprávněn (tzn. může, ale nemusí) zaměstnanci stravné (stanovené
výše uvedeným způsobem) krátit, a to za každé jídlo o hodnotu:
až 70 % stravného při pracovní cestě trvající 5 až 12
hod.,
až 35 % stravného při pracovní cestě trvající déle než 12
hod. a max. 18 hod.,
až 25 % stravného při pracovní cestě trvající déle než 18
hod.
Je tedy zcela na zaměstnavateli, zda a v jaké míře bude stravné v
uvedených případech krátit.
Za bezplatné poskytnutí jídla se považuje
poskytnutí jídla charakteru snídaně, oběda či večeře, které zaměstnanec ani
částečně ze svých finančních prostředků nehradil, a to nejen bezprostředně
zaměstnavatelem, ale také např. obchodním partnerem či jinou osobou. Poskytnutí
jiného jídla než snídaně, oběda anebo večeře, tj. např. občerstvení
poskytnutého zaměstnavatelem, obchodním partnerem, přepravní společností v
dopravním prostředku veřejné hromadné dopravy (v letadle, ve vlaku) apod., není
důvodem pro krácení stravného.
Příkladem bezplatně poskytnuté stravy na pracovní cestě
je např. případ, kdy snídaně je, podle kalkulace ubytovatele, nedílnou
součástí ceny za ubytování a tato skutečnost je zřejmá z dokladu o
ubytování, faktury či jiného dokladu o úhradě ubytování anebo ji zaměstnanec
uvede při vyúčtování cestovních náhrad. Pro účely případného krácení stravného
není rozhodující, zda na tomto dokladu je uvedena hodnota jídla či nikoliv.
Krácení stravného se totiž provádí v zaměstnavatelem stanovené procentní míře.
Tuto míru (v procentech) krácení stanoví anebo sjedná
zaměstnavatel nejpozději před nástupem zaměstnance na pracovní
cestu, opět nejlépe ve vnitřním předpisu. Také v tomto případě může
být stanovena míra krácení stravného jinak pro různé typy pracovních cest, pro
různé skupiny zaměstnanců apod. Nesmí však být porušeno ustanovení
§ 16 zákoníku práce o zákazu
diskriminace.
I v případě, že skutečná hodnota jídla přesahuje výši
stravného, krátí se zaměstnanci stravné v zaměstnavatelem stanovené procentní
míře. Rozdíl mezi hodnotou bezplatně poskytnutého jídla a skutečně přiznaného
stravného nemá na zaměstnance…